Strategické litigace

Strategické litigace

Poradna byla první organizací, která v České republice zahájila strategické vedení soudních sporů (tzv. strategická litigace), a to již od roku 2001. Zejména v oblasti práva na rodinný život a v oblasti diskriminace v přístupu k bydlení, zaměstnání a službám.

Hlavním smyslem vedení strategických sporů je změna legislativy nebo aplikační praxe veřejných politik s cílem zlepšit situaci znevýhodněných osob a upevnit sociální spravedlnost. Za tímto účelem žalobce nejčastěji napadá konkrétní zákonná ustanovení či jejich aplikační praxi, porušující ústavní principy nebo normy mezinárodního práva v oblasti ochrany lidských práv, se záměrem zrušit napadená zákonná ustanovení a praxi nebo nalézt pomocí soudního přezkumu novou autoritativně závaznou definici výkladu zákona, která by zohledňovala zájmy ohrožených skupin.

Pro efektivní ochranu individuálních práv a oprávněných zájmů obětí diskriminace uvedli naši právníci do České republiky metodu tzv. situačního testování, kterou české soudy během několika let plně akceptovaly. Situační testing je zcela specifická metoda používaná za účelem zjišťování a prokazování diskriminačního jednání. Při situačním testingu se navozuje situace, kdy je osoba z určité znevýhodňované skupiny, např. žena, Rom, cizinec, zdravotně postižený, starší osoba, gay či lesba apod. záměrně vystavena možnému diskriminačnímu jednání, aniž by si osoba, jež se dopouští diskriminace, uvědomovala, že je její jednání sledováno. V současné době využívají v řadě zemí situační testing nevládní organizace, různé instituce bojující s diskriminací i média.


Naše případy u Evropského soudu pro lidská práva (ESLP)

Věc Havelka a ostatní proti České republice (stížnost č. 23499/06, ze dne 21. června 2007)

ESLP v této kauze, kdy byly odebrány čtyři děti do ústavní výchovy, zkonstatoval porušení právo na soukromý a rodinný život, dle článku 8 Evropské úmluvy o lidských právech. Jako další pochybení soud uvádí, že ve věci nebyl dostatečně přesně určen skutkový stav, jelikož vnitrostátní soudy pouze převzaly argumentaci a zjištění orgánu sociálně-právní ochrany dětí, který byl navíc i opatrovníkem dětí (to je dle soudu „politováníhodné“). Dále vyslovil absenci výslechu dětí, a to i přesto, že tyto byly ve věku 13, 12 a 11 let. Pan Havelka samotný byl vyslechnut až v odvolacím řízení. ESLP dětem a panu Havelkovi přiznal právo na finanční odškodnění od České republiky.

Věc Wallová a Walla proti České republice (stížnost č. 23848/04, ze dne 26. října 2006)

Z rodiny Wallových bylo odebráno pět dětí do ústavní výchovy. Během řízení o navrácení dětí z ústavní péče rozhodl okresní soud, že k osvojení dvou nejmladších dětí není nutný souhlas rodičů; toto bylo odůvodněno velmi formálně a pouze s ohledem na tíživou finanční situaci rodičů. Po podané ústavní stížnosti ústavní soud zrušil rozsudek týkající se souhlasu s osvojením, odmítl ale stížnost v části týkající se ústavní výchovy ostatních dětí. Dvě děti byly později skutečně osvojeny. Manželé Wallovy požádali soud o svěření zbylých dvou dětí (třetí mezitím dosáhlo zletilosti) do své péče, okresní soud vyhověl.

ESLP rozhodoval o odškodnění za odloučení dětí od rodičů a na nedostatečnou pomoc vnitrostátních orgánů. Soud, že v této věci, oproti jiným případům ESLP, zde byl jediný faktor finanční situace rodiny, nikoliv zanedbávání nebo zneužívání. Státní orgány měly za této situace povinnost rodině pomoci a nikoli pouze trvat na ústavní výchově. Bylo tedy porušeno právo na soukromý a rodinný život, dle článku 8 Evropské úmluvy o lidských právech, a rodině přiznal právo na finanční odškodnění.

Rozhodnutí ESLP následovalo po rozhodnutí Ústavního soudu ČR, ze dne 28. ledna 2004, sp. zn. I. ÚS 669/02.

Věc T. proti České republice (stížnost č. 19315/11, ze dne 17. července 20114)

Po rozvodu manželství bylo dítě svěřeno do péče matky, zatímco otec (stěžovatel) byl ve výkonu trestu. Po propuštění pan T. opakovaně navštěvoval dceru v zařízení pro děti vyžadující okamžitou péči, kam byla předběžným opatřením dcera po úmrtí matky umístěna. Toto zařízení mělo dceru svěřenou do péče. Pan T. se snažil, získat dceru do své péči. V soudních řízeních byly opakovaně vyhotovovány psychiatrické a psychologické posudky pana T., za účelem zjištění, zdali je jeho pobyt s dcerou pro ni nezávadný. Vyčerpáním možností obrany byl pan T. nucen podat ústavní stížnost, která byla odmítnuta. Dcera pana T. byla umístěna do pěstounské péče.

Soud rozhodl, že došlo k porušení článku 8 Úmluvy (právo na soukromý a rodinný život) z důvodu absence soudní kontroly týkající se opatření, kterými zařízení omezilo právo stěžovatele na styk s dítětem. Soud dále vytýká, že příslušné orgány nevyvinuly dostatečnou snahu rodinu spojit a to mimo jiné i absencí pravidelného přezkumu situace. Panu T. nebyla přiznána nemajetková újma, pouze přiznány náklady řízení.


Naše případy u Ústavního soudu ČR (ÚS ČR)

Nález ze dne 7. dubna 2009, sp. zn. Pl. ÚS 35/08

Klient Poradny byl v Německu odsouzen za drogový delikt k trestu odnětí svobody. Z tohoto důvodu mu po letech odmítl živnostenský úřad vydat živnostenské oprávnění, v souladu s tehdejším zákonem. Tuto situaci advokát Poradny vyhodnotil jako protiústavní, a po neúspěšném řízení u živnostenského úřadu a správní žalobě, podal ústavní stížnost. Ústavní soud ve věci vyslovil, že považuje „návrhem napadenou úpravu jednak za svými důsledky vybočující z mezí sledovaného účelu“ a „svoji intenzitou a rozsahem omezující v kolizi stojící základní právo v míře, jež zakládá i dotčení … v hledisku poměřování“; dle Ústavního soudu bylo zasaženo do základního práva na podnikání, dle čl. 26 Listiny základních práv a svobod.

Nález ze dne 28. dubna 2009, sp. zn. II ÚS 1945/08

V této kauze bylo dítě odebrané do ústavní výchovy. Okresní i krajský soud zamítly opravné prostředky. Důvodem byla častá absence ve škole a tvrzené nezvládnutí výchovy matkou. Matka navrhla později zrušení ústavní výchovy, jež soudy zamítly, a nezbylo, než podat ústavní stížnost. V té bylo namítáno, že v žádném řízení nebyl vyslyšen chlapec (ve věku 14 let), ačkoliv právní předpisy garantují právo dítěte vyjádřit se. Ústavní soud dal této argumentaci zcela zapravdu a rovněž argumentoval omezením osobní svobody dítěte umístěním do ústavní výchovy. Po řízení u Ústavního soudu ČR byla matce a dítěti přiznáno finanční odškodnění Městským soudem v Praze a to analogicky k odškodňování za nezákonnou vazbu podezřelého v trestním řízení.

Nález ze dne 13. dubna 2010, sp. zn. II. ÚS 485/10

Dítě odebráno matce a svěřeno zařízení pro děti vyžadující okamžitou péči. Matka dítě navštěvovala poměrně pravidelně, kvůli své finanční situaci však byla nucena nějaký čas návštěvy přerušit. Dítě bylo poté dáno k osvojení a kvůli vyslovení tzv. kvalifikovaného nezájmu matky bylo vysloveno, že k osvojení není třeba souhlasu matky. Matka po vyčerpání opravných prostředků podala ústavní stížnost pro porušení spravedlivého procesu. ÚS stížnosti vyhověl a zrušil jí napadené rozsudky Nejvyššího soudu ČR a krajského soudu. Mimo jiné kritizoval i skutečnost, že orgán sociálně-právní ochrany dětí byl jak navrhovatelem předběžného opatření, tak opatrovníkem dítěte v soudním řízení. Další pochybení zkonstatoval ÚS v přílišně formalistickém k výkladu práva, při kterém nebylo dostatečně přihlédnuto ke konkrétním okolnostem případu, a absenci přihlédnutí k sociální situaci, orientaci a vzdělání rodiče a poučení rodiče.

Nález ze dne 22. listopadu 2012, sp. zn. II. ÚS 194/11

V této věci navrhl ústav sociální péče, ve kterém toho času klientka bydlela, zahájení řízení o omezení svéprávnosti. Okresní soud rozhodl bez slyšení klientky, ba ani ji nevyrozuměl o konání jednání; následně přistoupil k nedoručení rozsudku klientce. Vše uvedené soud učinil pouze na základě znaleckého posudku lékaře, který převzal doslovně; lékař byl navíc ještě napojen na ústav (navrhovatele), čili měl být a priori vyloučen jako znalec ve věci pro střet zájmů a podjatost. Klientka se o omezení svéprávnosti dozvěděla až po šesti měsících na základě zahájení řízení o ustanovení opatrovníka. Ve spolupráci s Poradnou podala klientka ústavní stížnost, ve které namítala porušení práva na spravedlivý proces a dále práva na soukromý život, dle čl. 6, resp. 8 Evropské úmluvy o lidských právech. Ústavní soud ve věci zcela vyhověl návrhu a zrušil rozsudek, kterým okresní soud omezil svéprávnost klientky.


Další významná soudní rozhodnutí:

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. září 2011, sp. zn. 30 Cdo 2371/2011

NS ČR zrušil rozhodnutí okresního a krajského soudu ve věci rozhodování o nezájmu rodičů o dítě a tedy možnosti dítě osvojit bez souhlasu rodičů. Oba soudy rozhodly, že rodiče neprojevovali v rozhodné době opravdový zájem o dítě. NS ČR v dovolacím řízení vyložil výklad pojmu „opravdový zájem“ rodičů o dítě. Obecné soudy neuvedly důvod nezájmu rodičů o dítě a nezkoumaly, zda projevování zájmu nebránily objektivní důvody, jako např. finanční a sociální situace rodiny (čerpání dávek hmotné nouze) a také zda stát měl v rámci pozitivních opatření být nápomocný k udržování kontaktu s dětmi. Navíc soudy měly povinnost sledovat průběh zájmu o děti ze strany rodičů i v období od podání návrhu do rozhodování soudů. Soudy také neprokázaly, že by v průběhu řízení byli rodiče prokazatelně a důkladně seznámeny s následky nezájmu. Případ má dobrý konec, rodiče dnes řádně pečuje o dítě doma a ústavní výchova je zrušena.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 4 Tdo 1227/2010

NS zrušil v dovolacím řízení rozsudky nižších soudů, které odsoudily rodiče za spáchání několika trestných činů v souvislosti s útěkem dítěte z ústavního zařízení. Argumenty klientky zněly, že intenzita jednání, za které byla odsouzena, nedosahují intenzity trestných činů a zejména, že nenesla tuto odpovědnost, protože dítě bylo svěřeno do péče výchovného zařízení.

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. října 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007

Klient, romského původu, nebyl obsloužen v baru s argumentem, že musí být členem klubu. Argument je však lichý, jelikož bar obsluhoval i jiné hosty, kteří rovněž karty neměli. „Klíč“ obsluhy byl rasový, jak bylo v řízení prokázáno. V rozhodnutí, kterým bylo ukončeno dovolací řízení, NS ČR mimo jiné konstatoval, že nikdo není povinen před protiprávním jednáním ustupovat a vyhýbat se mu; čili je legální a oprávněné vstoupit do situace, kdy lze diskriminaci oprávněně očekávat.

Rozsudek okresního soudu v Ostravě ze dne 27. května 2008, sp. zn. 62 C 291/2002

Žalobce se domáhal proti Statutárnímu městu Ostrava nároku na bolestné a ztížení společenského uplatnění související s diagnózami astma bronchiale a alergická rinokonjuktivitida. Z rozsudku vyplývá, že město v přidělování bytových náhrad po povodních v roce 1997 diskriminovalo romské rodiny. Byt, ve kterém bydlel žalobce spolu s matkou, se od povodní v roce 1997 nacházel ve velmi špatném technickém stavu. Matka žalobce opakovaně žádala město jako pronajímatele o byt zdravotně nezávadný. Podle rozsudku „Žalovaný neřešil bytový problém žalobce dostatečně, neprovedl potřebnou technickou údržbu bytu, ani nezajistil nezávadnou bytovou náhradu, byť obdržel státní dotace na výstavbu bytů pro občany postižené povodněmi, přičemž do bytů z těchto prostředků postavených stěhoval i občany, kteří z bytů postižených povodněmi nepocházeli, a při přidělování bytů diskriminoval nájemce dle etnického klíče.“ Tento soudní rozsudek je prvním v polistopadovém období, kdy byla justičně prokázána příčinná souvislost mezi škodou na zdraví žalobce a „etnickými pravidly“ pro přidělování bytů přijatými konkrétní municipalitou


Diskriminace a rovné příležitosti

Případ baseballové pálky – obtěžování v restauraci, sp. zn. 1 Co 203/2013

Podle názoru soudů obou instancí existence sochy s baseballovou pálkou s nápisem „Na cikány…“ vyvolala v žalobci pouze individuální negativní reakci, ale k protiprávnímu zásahu do osobnostních práv přitom nedošlo. Soudy připustily, že baseballová pálka často slouží rasisticky orientovaným lidem jako útočná zbraň proti Romům, ani nepopřely, že se jedná o smrtící zbraň. Poukázaly na to, že nápis na baseballové pálce byl vyjádřen bez vztahu k jakékoli konkrétní fyzické osobě a osobnosti žalobce se podle jejich názoru nemohl objektivně dotknout. Subjektivní pocit žalobce o narušení jeho osobnostních práv nebyl podle názoru soudů pro posouzení věci právně významný.

Případ závodní kuchyně – diskriminace na základě rasy

Osoba s vlastním živnostenským oprávněním s uvedením společné provozovny v daném případě jednala jménem druhé podnikatelky, i když sama po formální stránce zřejmě její zaměstnankyní není. Podle názoru žalobkyně není proto rozhodné, zda to byla podnikatelka, jejímž jménem tato osoba jednala, kdo přijal diskriminační zaměstnaneckou politiku, nebo zda pověřená osoba jednala v rozporu s jejími pokyny. Je-li zásah způsoben někým, kdo byl použit právnickou nebo fyzickou osobou k plnění její činnosti, postihne občanskoprávní sankce tuto právnickou nebo fyzickou osobu. V těchto případech se postupuje obdobně jako v případech náhrady škody (§ 420 odst. 2 občanského zákoníku).

Případ z drogerie – diskriminace na základě rasy

Podnikatele zavazuje i jednání jiné osoby v jeho provozovně, nemohla-li třetí osoba vědět, že jednající osoba k tomu není oprávněna (§ 16 obchodního zákoníku). Pouze ve zcela výjimečném případě, kdy by se tato osoba dopustila tzv. excesu, bude sankcemi postižena ona. V daném případě je odpovědnost žalované společnosti jednoznačná. Žalovaná společnost je provozovatelem prodejny. Paní A. V. vystupovala jako zástupce vedoucí, přičemž třetí osoba neznalá interních poměrů neměla sebemenší důvod pochybovat o tom, že jednání paní A. V. žalovanou společnost zavazuje, bez ohledu na to, zda žalovaná společnost skutečně přijala diskriminační zaměstnaneckou politiku, nebo zda zástupkyně vedoucí takto jednala ojediněle, či dokonce v rozporu s pokyny svých nadřízených.

Případ trestního rejstříku

Klient se obrátil na Poradnu s dotazem, zdali je v pořádku, když byl zaměstnavatelem odmítnut na pracovní pozici „pomocník, uklízeč“ z důvodu „záznam v rejstříku trestů“. Klient skutečně měl v evidenci Rejstříku trestů dva záznamy, oba za neplnění povinné výživy. V době incidentu od jejich záznamu ovšem uběhlo již 8, resp. 6 let. Městský soud v Praze ve věci rozhodl tak, že „v případě žalobce došlo ze strany žalovaného k nerovnému zacházení při přijímání do práce a tudíž došlo k zásahu do osobnostních práv žalobce objektivně způsobilého tato ohrozit. Právo ucházet se zaměstnání je základním sociálním právem občana. Žalobce nebyl odsouzen pro tak závažný trestný čin, který by mohl žalovanému způsobit riziko v souvislosti s jeho zaměstnáním“. Tímto rozsudkem plně vyhověl podané žalobě.

Státní občanství

Poradna vedla, dle dostupných informací jako jediná organizace v ČR, řadu úspěšných sporů týkajících se výkladu zákona č. 40/1993 Sb., o státním občanství, které umožňovalo bývalým občanům ČSFR získání českého občanství prohlášením (dle ustanovení § 18a) i v případě existence jenom faktického pobytu na území ČR v rozhodné době od rozpadu federace. Spory se týkali zejména osob, které byly formálně evidenčně hlášeny v SR, ale tam nežily (osoby z dětských domovů, vězni, osoby bez přístřeší a senioři, kteří dlouhodobě pracovali na území ČR).