Připomínky ke Zprávě o stavu lidských práv v ČR v roce 2000

Poradna pro občanství/Občanská a lidská práva (dále jen "Poradna") je nevládní nezisková organizace, jenž se zabývá problematikou dodržování lidských práv v České republice, zvlášť s ohledem na dodržování práv etnických menšin. S ohledem na zkušenosti a poznatky získané v rámci našich projektů zaměřených na diskriminaci v oblasti bydlení, zaměstnání, služeb a trestní spravedlnosti, integraci cizinců a nabývání státního občanství si dovolujeme předložit tyto návrhy pro Zprávu o stavu lidských práv v roce 2000.

K bodu II. ZVLÁŠTNÍ ČÁST

bod 2.5. Státní občanství

A)
V důsledku zásadní novelizace zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství ČR, zákonem č. 194/1999 Sb., došlo v úpravě nabývání státního občanství ČR k výrazným posunům, které naši úpravu dále přiblížily současným Evropským standardům v oblasti lidských práv. Novela přiblížila českou úpravu nabývání státního občanství požadavkům Evropské úmluvy o občanství. V žádném případě však nelze mluvit o tom, že by tyto standardy byly v české úpravě a následné aplikační praxi zcela naplňovány. To je o to závažnější, že Parlament ČR již konstatoval, že Evropská úmluva je mezinárodní smlouvou o lidských právech a základních svobodách podle čl. 10 Ústavy ČR a zároveň vyslovil souhlas s její ratifikací. Na druhou stranu lze tyto kroky jednoznačně uvítat, protože ČR není dosud stranou žádné ze světových ani regionálních úmluv týkajících se státního občanství s výjimkou světové Úmluvy o státním občanství vdaných žen, která zakazuje některé diskriminační legislativní úpravy státního občanství.

Evropská Úmluva o občanství je úpravou komplexního charakteru. Obsahuje obecnou část s ustanoveními týkajícími se nabytí, změny a pozbytí státního občanství, základní procesní zásady při řízení o udělení občanství právě tak jako speciální ustanovení ohledně případů vícera státních občanství, nástupnictví státu a branné povinnosti v případech vícera státních občanství. Úprava má v zásadě dvě roviny: stanoví principy legislativních řešení, a kromě toho mají některé její články dopad i do oblasti rozhodování v individuálních případech. Tak může mít její ratifikace a vyhlášení zásadní význam pro zkvalitnění aplikační praxe vnitrostátních orgánů, protože jako Úmluva dle čl. 10 Ústavy ČR bude přímo aplikovatelná a bude mít přednost před zákonem.

Hlavním principem ovládajícím její koncepci je pravidlo, že občanství lze pozbýt jen ze závažných důvodů a nelze je odejmout svévolně; řízení o udělení občanství musí být spravedlivé a přezkoumatelné. Zvláštní postavení má článek 5 zakazující diskriminaci ve vztahu ke všem ustanovením Úmluvy. Jako pravidlo přísně kogentního charakteru čl. 5 stanoví, že normy smluvního státu o státním občanství nesmějí rozlišovat nebo obsahovat postup rovnající se diskriminaci z důvodů pohlaví, náboženství, rasy, barvy pleti nebo národnostního či etnického původu.

Současné aplikační praxi příslušných orgánů lze vytknout zejména zcela formální přístup k procesním právům účastníků řízení - žadatelů o státní občanství ČR. Tato výtka se týká bohužel i přezkumu prvoinstančních rozhodnutí rozkladovou komisí ministra vnitra. Faktická procesní ochrana účastníků řízení, právě tak jako jejich důvěra v objektivitu a zákonnost řízení tím pochopitelně trpí. Kromě toho příslušný orgán porušuje práva účastníků řízení zaručená Ústavou a Listinou základních práv a svobod, a to zejména práv dle čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR. V rozporu s předpisy o správním řízení pracovníci Ministerstva vnitra odpírají účastníkům řízení jejich právo nahlížet do spisu s tím, že prý tak mohou učinit teprve až je k tomu ministerstvo výslovně vyzve. Ministerstvo vnitra také běžně vyzývá žadatele, aby pro účely řízení o udělení státního občanství ČR předkládali kopie svých daňových přiznání či potvrzení zdravotní pojišťovny o úhradě pojistného, aniž by zákon č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství ČR takovou povinnost žadatelům stanovil. Nečiní tak ostatně ani žádný jiný předpis.

Zcela jsou pak ignorovány lhůty, stanovené pro vyřízení žádosti o občanství zákonem č. 40/1993 Sb. V tomto ohledu je současná praxe v rozporu jak s Úmluvou, tak se zcela elementárními požadavky ohledně principu právní jistoty. S požadavky čl. 10 Úmluvy, týkajícími se přiměřenosti lhůt vyřizování žádostí o nabytí, zachování, pozbytí a opětné nabytí či ověření státního občanství, je aplikační praxe příslušných českých orgánů spíše na štíru. U lhůt týkajících se ověření státního občanství pak chybí i odpovídající úprava, protože ustanovení §20 a 24 citovaného zákona o lhůtách v těchto případech nic nestanoví, a platí tedy pro ně obecná úprava správního řádu, jež ovšem není příslušnými úřady dodržována.

Podobně problematické je i dodržování další procesní zásady obsažené v čl. 12 Úmluvy, protože ministerstvo vnitra velmi často vydává rozhodnutí, jež sice obsahují část nadepsanou odůvodnění, fakticky ale odůvodněna vůbec nejsou. Aplikační praxe českých orgánů při rozhodování o udělení státního občanství ČR má stále daleko k spravedlivým a transparentním předpisům upravujícím nabývání občanství, jež jsou podle mínění Rady Evropy nutnou podmínkou přispívající k sepětí přistěhovalců s jejich novou zemí.1

Specifické problémy ohledně bilaterálních smluv o státním občanství, jež jsou pro ČR závazné, přetrvávají. Tyto smlouvy jsou přímo aplikovány na fyzické osoby nejen v průběhu správního řízení o udělení státního občanství ČR, ale také při pouhém zjišťování státního občanství osob, jež nabyly československé či české státní občanství narozením či udělením již v minulosti, a to dokonce ještě předtím, než byly tyto smlouvy uzavřeny. Transformační ustanovení, které by ospravedlňovalo takovou praxi, přitom v zákoně není. Vzhledem k tomu, že tyto smlouvy byly uzavřeny v době existence Československa s bývalými socialistickými státy, bylo by zřejmě vhodné je vypovědět. Pro případy uzavírání podobných smluv v budoucnosti by měla být v zákoně obsažena transformační doložka.

V loňském roce následkem dohody mezi Českou republikou a Ukrajinou pozbyla platnosti smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o zamezení vzniku dvojího státního občanství č. 71/1981 Sb. Toto ukončení platnosti smlouvy se pochopitelně nevztahuje na ostatní nástupnické státy Sovětského svazu.

Podobné námitky ohledně svévolného postupu příslušných orgánů lze vznést i v souvislosti s aplikační praxí ohledně prohlášení o státním občanství ČR dle §18a. Osoby, které chtějí provést prohlášení, jsou často příslušným orgánem ústně odmítány, a ačkoliv trvají na posouzení svých podání, někteří pracovníci příslušných orgánů se jim snaží v provedení prohlášení zabránit např.i tím, že jim odmítají poskytnout formuláře k prohlášení. Dalším problémem jsou případy osob odsouzených k vyhoštění, které ovšem splňují podmínky k provedení prohlášení podle §18a zákona č. 40/1993 Sb. Podle tohoto ustanovení nejsou prohlašovatelé povinni prokazovat, že nebyli odsouzeni k vyhoštění, ani dokládat jakékoliv skutečnosti týkající se jejich trestné činnosti.

Pokud ratifikace Úmluvy o státním občanství neovlivní pozitivně aplikační praxi Ministerstva vnitra ČR, lze zřejmě očekávat, že se odmítnutí žadatelé, jejichž procesní práva byla porušena, budou obracet na Ústavní soud poté, kdy bude Úmluva o občanství řádně vyhlášena.

B) Bipolitismus

Případy vícera státních občanství se množí jednak vzhledem k vyšší mobilitě obyvatelstva, jednak vzhledem k nové vnitrostátní úpravě státního občanství ČR, jež podstatně rozšířila možnosti vzniku bipolitismu. Z této situace vyplývá aktuálnost otázky plnění branné povinnosti takových osob. Evropská úmluva o občanství obsahuje principy, jež umožňují rámcové řešení těchto případů. Smluvní strany jsou povinny povolávat osoby, které mají státní občanství dvou nebo více smluvních stran, ke splnění branné povinnosti pouze vůči jedné z nich. Ratifikace Úmluvy je potřebná již vzhledem k tomu, že Česká republika nemá uzavřeny žádné bilaterální dohody, jež by plnění branné povinnosti bipolitů upravovaly. Na druhou stranu jsou ovšem smluvními stranami Úmluvy dnes pouze tři státy - Rakousko, Moldávie a Slovenská republika. Uzavírání dalších bilaterálních smluv ohledně branné povinnosti tedy přistoupením k Úmluvě neztrácí svůj smysl.

Zdá se, že současné trendy v Evropě směřují spíše k určitému uvolnění přísnosti požadavku jen jednoho státního občanství, a to s ohledem na pokračující pokles obyvatelstva v Evropě a stále šířeji uvědomovanou nutnost vytvořit vstřícné prostředí pro právně upravené přistěhovalectví. Dokument Rady Evropy "Rámec integrační politiky", připravený specializovanou skupinou pro integraci a vztahy ve společenství na půdě Rady Evropy, doporučuje státům usnadnit usazeným přistěhovalcům přístup k udělení občanství a zachování dvojího občanství, a také umožnit dětem, jež nabyly různá občanství automaticky narozením, aby si tato občanství ponechaly.

To ovšem neznamená, že by se změnil pohled na případy vícera státních občanství jako na negativní jev. Spíše se prosazuje názor, že v současné Evropě není možné tento jev ani zcela vyloučit, ani příliš omezit, a že právně upravené přistěhovalectví se stává jedním z prioritních zájmů evropských zemí. Občanství je v této souvislosti chápáno jako důležitý nástroj integrace, přičemž je zřejmé, že striktní podmiňování nabytí občanství pozbytím dosavadního může mnohé přistěhovalce od takového kroku odrazovat.

Skutečnost, že je nadále bipolitismus vnímán jako jev nepříznivý, se odráží v jiném doporučení citovaného dokumentu, jež předpokládá uzákonění právoplatného pobytu a nikoliv občanství jako kritéria pro přístup k právům a povinnostem, a to včetně politické participace. Citovaný dokument rovněž obsahuje výslovné doporučení adresované Evropské unii, rozšířit aktivní i pasivní volební právo v místních volbách a ve volbách do Evropského parlamentu na občany třetích zemí právoplatně žijící na území členských států.

Pro diskusi o legislativní úpravě státního občanství je v tomto kontextu významné, zda a do jaké míry se tento zájem má odrážet spíše v nových úpravách nabývání státního občanství, nebo zda je perspektivnější právní úprava ubírající se cestou poskytování oprávnění, dosud bytostně spojených s institutem státního občanství, právoplatně usazeným cizincům. V obou případech se tak bude muset stát při dodržování zákazu diskriminace.

Návrh směrnice Evropských společenství O právu pobytu na základě sloučení rodiny občanů třetích zemí potvrzuje popisovaný směr legislativního vývoje, který spočívá v rozšíření oprávnění, jež byly dříve nedílným a vyhrazeným atributem institutu státního občanství, jako je např. právo pobytu, na případy slučování rodin. Důvodová zpráva k návrhu konstatuje, že nulové přistěhovalectví zmiňované v předešlé diskusi o přistěhovalectví vedené Evropskými společenstvími, nikdy nebylo realistické a oprávněné. V té souvislosti poukazuje na stárnutí populace a problémy, jež tento fenomén doprovázejí. Zdá se, že jejich řešení formou právně upraveného přistěhovalectví, doprovázeného silnými zárukami právní jistoty pobytu získává stále větší podporu.

Bod 2.7. Činnost soudnictví a státního zastupitelství

V roce 2000 nenastala v České republice změna trestní politiky. Naopak nadále přetrvává represivní uplatňování trestních norem, a to i z trestné činy s nižší společenskou nebezpečností, i za drobné krádeže se běžně dávají nepodmíněné tresty odnětí svobody. Poradna eviduje několik takových případů dle § 247 odst. 1 písm. E) trestního zákona, kdy soud uložil nepodmíněný trest při způsobené škodě nižší než 200,- Kč, například za pokus odcizení železné tyčky z plotu v hodnotě 6,50 Kč nebo půlky chleba v hodnotě 11,60 Kč.

Z předběžných výsledků a šetřeni sondážního projektu občanského sdružení Tolerance a občanská společnost vyplývá, že Romové si více často stěžují a mají subjektivní pocity diskriminace v trestním řízeni, a to ze strany soudců, státních zástupců i vyšetřovatelů, než obvinění příslušníci majority. (viz část Diskriminace) Koncepce ustanovovaní obhájce ex offo v trestním řízení v současné podobě je zcela nevyhovující a nezaručuje právo na právní pomoc tak, jak je zaručeno čl. 37 odst. 2 Listiny., ve kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce. Zatímco trestní řád v ustanovení § 36 a následujících poměrně podrobně stanoví případy a podmínky nutné obhajoby, zákonná úprava bezplatné obhajoby v § 33 odst. 2 a postup při ustanovování obhájce v případech nutné obhajoby dle § 39 se jeví jako nedostatečná. V případě bezplatné obhajoby dle § 33 odst. 2 se zákon omezuje na deklarativní formulaci, naproti tomu zcela postrádá procesní úpravu uplatnění tohoto práva, když neurčuje, kdo o nároku obviněného na bezplatnou obhajobu rozhodne, ani nestanoví, jaké opravné prostředky má obviněný k dispozici. Pro případy nutné obhajoby pak zákon pouze konstatuje, že tohoto obhájce ustanoví soudce nebo předseda senátu; vůbec však neřeší způsob výběru obhájce. V současné době tuto záležitost upravuje pouze nekonkrétně Kancelářský řád pro soudy, vydaný vnitřní směrnicí Ministerstva spravedlnosti.

Již vzhledem k požadavku nezávislosti soudu se ovšem jeví jako velmi problematické, aby soudce či předseda senátu ustanovoval obviněnému obhájce na základě vlastní, poměrně volné úvahy, omezené jen nekonkrétními doporučeními Kancelářského řádu. Kromě toho je třeba zdůraznit, že ustanovení obhájce v případech nutné obhajoby je právem zaručeným Listinou jako součástí ústavního pořádku ČR, takže je málo vhodné, aby podrobnosti jeho výkonu byly stanoveny pouze vnitřním předpisem Ministerstva spravedlnosti. Listina sice povinnost úpravy zákonem v tomto případě neukládá, ale je zcela zřejmé, že přítomnost tohoto práva v ústavním pořádku vybízí k úpravě podrobností zákonem, eventuelně zmocňujícím k vydání vyhlášky.

Přidělování advokátů podle existujícího klíče je nepřehledné a obtížně kontrolovatelné, umožňuje prostor na jedné straně opakovaně a často ustanovovat určitého advokáta a naopak, některé advokáty neustanovovat vůbec, čímž u stávajícího systému existuje značný prostor pro vytváření závislosti soudců na jistých advokátech a naopak. Tato skutečnost deformuje soudní i přípravné řízení.

Obhajoba advokáty ex offo je pak následně často nekvalitní. Klienti Poradny si mnohdy stěžují, že jejich advokát je buď extrémně pasivní u obhajoby (neříká ani slovo), nebo je jeho aktivita minimální, nebo že jejich advokát si lépe "rozumí" s vyšetřovatelem, soudcem či státním zástupcem než s nimi samotnými. Soudci většinou neustanovují advokáty, se kterými mají "špatné" zkušenosti.

bod 3. Výkon vazby a trestu odnětí svobody

Bod 3.1.

I když k 31.12.2000 počet vězněných osob o 1.522 , všechny problémy uvedené pod tímto bodem si vězeňství nese dál s sebou. V České republice doposud neexistuje nezávislý orgán, který by se zabýval stížnostmi odsouzených a obviněným (jde o porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 6 EÚLP).

Česká republika doposud nerealizovala doporučení Výboru RE proti mučení a ponižujícímu zacházení (CPT) z 27. června 1997, konkrétně např. bod 54, jenž požadoval, aby odsouzeni k doživotním trestům odnětí svobody nebyli umísťováni odděleně od ostatních odsouzených s dlouhodobými tresty. Podobně v případě bodu 52 doporučení CPT, ve kterém bylo poukazováno na skutečnost, že odsouzeni k doživotním trestům nemají přístup k vzdělávacím aktivitám a mnohdy ani k práci. Tento stav přetrvává i nyní, a to i přesto že CPT při své návštěvě ČR v roce 1997 tyto podmínky a nedostatky považovala za "opravdu závažné". V příkrém rozporu s doporučením CPT je dosud platné ustanovení zákona o výkonu trestu § 71 odst.1, jenž na převýchovu a vzděláváni doživotně odsouzených úplně rezignuje a akcent klade na izolaci ve věznici a na "usměrňováni jeho jednáni, tak aby odpovídalo dobrým mravům". Poradna považuje tuto rezignace na převýchovu a resocializaci doživotně odsouzených za nehumánní a ponižující, jenž je také v rozporu s účelem trestu obecně, tak jak je stanoven v §23 trestního zákona, a v diskrepanci s ustanovením § 62 odst. 2 trest. zákona (umožňující doživotně odsouzených po 20-ti letech podmíněně propustit a povinnost soudu osuzovat právě převýchovu a resocializaci).

V rozporu s doporučeními CPT je i §71 odst. 3, který uvádi, že návštěvy, vycházky a výkon kázeňských trestů probíhají u doživotně odsouzených zpravidla odděleně od ostatních odsouzených a § 71 odst. 5, stanovící, že odsouzeni k doživotnímu trestu jsou ubytováváni zpravidla po jednom. Tato praxe u našeho způsobu výkonu doživotního trestu, kdy má odsouzený minimální možnost opustit celu, považujeme ubytováni po jednom za krutý trest - samovazbu a navrhujeme změnu daného ustanoveni ve smyslu nutného souhlasu odsouzeného, s právem být na základě žádosti ubytován ve společné cele.

Tato situace je znepokojivá i s ohledem na výstavbu nového oddělení pro doživotně odsouzené ve věznici Valdice, podle stejného modelu jako stávající zařízení v Mírově. Je proto nevyhnutné v této věci novelizovat zákon o výkonu trestu ve výše uvedených odstavcích § 71. Navrhujeme také zrušit ustanovení § 29 odstavce 3 písm. c) trestního zákona, které jako jednu z podmínek uložení trestu odnětí svobody na doživotí v písmeně c) uvádí, že doživotní trest lze uložit v případě, že "není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad 15 a do dvaceti pěti let." Nelze reálně očekávat, že by jakýkoliv znalec z jakéhokoliv oboru mohl posoudit naději u jakéhokoliv člověka na možnost jeho nápravy v horizontu např. 20 let jeho života. V této souvislosti doporučujeme novelizovat i ustanovení § 107 tr. řádu, a to v tom smyslu, že minimálně u těch obviněných, který jsou obviněný z trestních činů, za které lze uložit výjimečný trest a u kterých je nutné vypracovat znalecký posudek z oboru psychiatrie nebo psychologie, nebo sexuologie se mohou znalecké posudky vypracovávat jen na základě dlouhodobého pozorování těchto obviněných na psychiatrických odděleních věznic, nebo jiných pro tento účel zřízených justičních psychiatrických klinik. Dosavadní praxe je zcela nevyhovující a kritizována odbornou veřejností, kdy posudky se tvoří na základě epizodických málo návštěv znalců těchto obviněných ve vazebních věznicích, čímž nelze vytvořit kvalitní a hodnověrný posudek.

Bod 3.1.5.

Péče ve vězeňských zařízeních se nezměnila a zůstává stále stejná. Domníváme se, že vězeňské nemocnice i vězeňské ambulantní zařízení by měli spadat pod státní zdravotní ústav nepodléhající vězeňské službě. Nutno zde zlepšit personální obsazení postů lékařů (stále je tam hodně těch lékařů, které u nikdo jiný zaměstnat nechce: důchodci, alkoholici, trestaní a jinak odborně stigmatizovaní lékaři).

Bod 3.1.6

Ve vězeňství pořád chybí účinná vnější kontrola.

Bod 3.1.8

Doposud nebyly vytvořeny podmínky pro výkon trestu matek s dětmi, i přesto že je možné tento trest uložit. Nebyly rovněž vytvořeny podmínky k realizaci ochranného opatření - léčení psychiatrické anebo sexuologické - formou ústavní, během výkonu trestu u vězňů, kteří byly odsouzeni do věznic se zvýšenou ostrahou.

K 3.2.

I přes snahu členů sekce proti mučení se nepodařilo v loňském roce prosadit vznik detenčních zařízení. Nebylo přijaté ani jen rozhodnutí, v gesci kterého ministerstva vzniknou, želbohu toto opoždění si vyžádalo minimálně jednu obět na živote (pachatel, který utekl z psychiatrické léčebny Horné Beřkovice v zápětí zavraždil 20tiletou ženu. Důvody pro jejich vznik trvají.

bod 6. Práva menšin/ Romové

I. Diskriminace v oblasti bydleni

V první řadě považujeme za nevyhnutné upozornit na diskriminaci v oblasti bydlení. Za výrazný nedostatek lze považovat již skutečnost, že předpisy občanského a správního práva, které lze v dané problematice aplikovat, neobsahují ustanovení specificky zakazující rasovou diskriminaci v oblasti bydlení ze strany fyzických a právnických osob. Česká legislativa neobsahuje žádný koncept rovných příležitostí v bydlení, nejsou v ní zakotveny žádné prostředky, jenž by zakazovali diskriminaci v bydlení, ani žádné sankce nebo kontrolní mechanismy.. Rovněž neexistuje žádná instituce, která by dozorovala na rovný přístup k bydlení nebo nediskriminační implementaci existujících norem.

Poradna pro občanství identifikovala v této oblasti dva základní okruhy problémů, a to typy nepřímou diskriminaci, zejména ze strany obcí a rozšiřující se tendenci de facto segregace romského obyvatelstva.

A) O nepřímou diskriminaci jde v případech, kdy formálně neutrální systém přidělování obecných bytů nebo požadavky na uchazeče o obecní byt např. trvalý pobyt, morální profil a pod) mají nepřiměřený dopad na příslušníky romské menšiny a de facto jim zabraňují v přístupu k bydlení.

B) Segregace romského obyvatelstva v tzv. holobytech. Termín ""holobyt/ holobyty" není sice v českém právním řádu definován, ale je obecně užíván nejčastěji v spojení s osobami, které z různých důvodů neplatí nájem a služby spojené s nájmem a bydlením (tzv. "neplatiči").

Ad A)

Mechanismus přidělování bytů ve vlastnictví obcí (měst), resp. bytových náhrad, je zpravidla stanoven ve vyhláškách obcí v samostatné působnosti, resp. v předpisech majících povahu opatření. Podmínky stanoveny těmato předpisy jsou velice často v rozporu s ustanoveními Listiny základních práv a svobod, s ustanoveními občanského zákoníku a se zákonem o ochraně osobních údajů.

Mezi nejčastěji se vyskytující rozpory lze zařadit zejména porušení článku 10 Listiny základních práv a svobod, jenž stanoví právo na zachování lidská důstojnost, osobní čest a dobré jméno, ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života a ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě.

Tyto skutečnosti se týkají zejména předkládání výpisu z rejstříku trestů, tedy konkrétně podmiňování přijetí žádosti o nájem bytu v majetku města povinností předložit výpis z rejstříku trestů (příp. i výpisy z rejstříků trestů osob blízkých, které mají se žadatel bydlet v pronajatém bytě). Některé úpravy přijaté orgány samosprávy možnost přidělení bytu do nájmu osobě, která má záznam v rejstříku trestů, zcela vylučují a to zřejmě včetně eventuálního přístupu k poskytnutí bytové náhrady, ačkoliv je povinnost poskytnout ve stanovených případech bytovou náhradu pro obec v postavení pronajímatele stanovena příslušnými ustanoveními OZ. Opatření či vyhlášky dalších obcí zařazují hodnocení údajů obsažených ve výpisu z rejstříku trestů jako základ bodového ohodnocení žádosti. V takovém případě je pak skutečnost, že osoba má záznam v rejstříku trestů, ohodnocena příslušným počtem záporných bodů, eventuelně je naopak kladnými body ohodnocena skutečnost, že osoba záznam v rejstříku trestů nemá.

Domníváme se, že jde také o porušení zákona o ochraně osobních údajů, č. 101/2000 Sb, jenž v § 5 odst. 1 písm. a) stanoví povinnost "shromažďovat osobní údaje odpovídající pouze stanovenému účelu." Tuto povinnost má obec, která je podle tohoto zákona "správcem". Požadování výpisu z rejstříku trestů vybočuje z rozsahu nezbytného pro naplnění stanoveného účelu, kterým je v tomto případě zjištění oprávněnosti nároku na byt. Navíc je výpis z rejstříku trestů podle § 4 písm. b) výše uvedeného zákona považován za "citlivý údaj", pro které je stanoven přísnější režim v § 9. Všechny náležitosti písemného souhlasu je třeba považovat za kogentní, nelze se od nich odchýlit. Správce je navíc povinen subjekt o jeho právech předem poučit a souhlas uchovat po dobu zpracování osobních údajů. Zpracováním se podle § 4 písm. e) rozumí též "používání" a "uchovávání" atd. O takové porušení jde např. ve vyhláškách obcí Aš, Benešov, České Budějovice, Písek, Praha 5, Pardubice nebo Ústí nad Labem.

Příklady

Město Aš

Jde o obecně závazná vyhláška číslo 50 vydaná městským zastupitelstvem dne 3. 9. 1997. Příloha č. 1 této vyhlášky nazvaná "Hodnocení bytové potřeby pro účely sestavování pořadníku" v části B (Bodové hodnocení) stanoví,

Město České Budějovice

v "Pravidlech pro přenechání bytů do nájmu v domech v majetku města České Budějovice" schválených Radou města dne 21. června 2000, v čl. IV.(Stanovení pořadí žádostí) stanoví, že

Město Písek

Dle obecně závazné vyhlášky "O přidělování obecních bytů do nájmu občanů", vydané městským zastupitelstvem města Písku dne 27.8. 1992, stanoví, že

Další populární podmínkou pro možnost požádat o pronájem obecního bytu je podmínka trvalého pobytu v obci (např. Louny, Beroun, Třebíč, nebo Nymburk). V některých obcích je navíc vyžadováno, aby byli žadatelé přihlášeni k trvalému pobytu v obci po určitou dobu, např. pět let v Chomutově a Teplicích, tři roky v Praze 3, Praze 5 a Pardubicích. Tato podmínka bezesporu postihuje všechny uchazeče o pronájem bytů ve vlastnictví dané obce. Avšak jsme přesvědčeni, že tato podmínka má nerovnoprávný dopad na Romy. Především velká část romské populace - i přes to, že se na území ČR narodili nebo zde žili před rozpadem ČSFR, mají doposud registrován trvalý pobyt na území Slovenské republiky nebo v jiných obcích ČR než těch, kde fakticky žijí (a potenciálně žádají o pronájem bytu). Nový zákon upravující trvalý pobyt (zákon č. 133/2000 Sb.) sice umožňuje těm českým občanům, jenž se narodili mimo ČR a nemají trvalý pobyt (jde zejména o Romy, kt. často žijí v ubytovnách, kde nemají hlášen trvalý pobyt), ex lege trvalý pobyt v Brně. Není ale jasné, jestli odbor pro majetkové záležitosti města Brno bude přijímat žádosti o přidělení obecního bytu od těchto osob (!). Zákon také umožnňuje úřední zrušení pobytu v případě, že osoba de facto v místě registrace nežije a možnost zaregistrovat takovou osobu na adrese úřadu stejné obce. Opět ale není jasné, zda-li takový trvalý pobyt (v místě úřadu) je dostatečný pro přístup k bydlení.

Ad B)

Odpovědné instituce sice namítají, že bydlení v holobytech má za účel zajistit bydlení pro jistou kategorii obyvatelstva bez ohledu na etnický původ, ve skutečnosti je počet osob romského původu v těchto zařízením vyšší než obyvatel většinové populace. I přes to, že Romové tvoří cca 3% populace v České republice, jejich zastoupení v holobytech osciluje mezi 60% - 80%, a někdy činí dokonce 100%. Např. Romové představovali 60% obyvatel holobytů v Havlíčkově Brodě a Tachově, 70% v Chrastavě a Liberci 75% Karviné; 79% v Berouně; 80% v Lounech a Nymburku, 90% v Mostu a 100% v Slaným (Ouvalová ul. - "Mexiko"), Prachaticích, a Rakovníku.

Problémy spojené s holobyty lze rozdělit do dvou základních oblastí. V prvé řadě se jedná o jejich nevyhovující stav neumožňující důstojné bydlení. Tyto objekty někdy nesplňují hygienické normy např. výskyt plísní (Vsetín), neprošly žádnou rekonstrukcí (Louny, Pardubice, Rakovník, Rychnov nad Kněžnou, Teplice). Většinou mají společné sociální zařízení (okresy Beroun, Brno, Chomutov, Karlovy Vary, Klatovy, Liberec, Mladá Boleslav, Most, Přerov, Rakovník, Rokycany, Rychnov nad Kněžnou, Teplice, Uherské Hradiště, Ústí nad Labem, Vsetín, Žďár nad Sázavou ), někde dokonce pouze se studenou vodou (Vsetín, Most, Teplice) a v některých případech se za jejich užívání musí platit jednorázový poplatek (Brno, Chomutov, Karlovy Vary).

Umístění těchto bytů je většinou na okrajích měst , mimo dosah služeb a se špatným dopravním spojením (např. Benešov, Beroun, Chomutov, Jihlava, Karlovy Vary, Liberec, Louny, Most, Nymburk, Pelhřimov, Prachatice, Pardubice, Prostějov, Přerov, Rakovník, Rokycany, Tábor, Teplice, Svitavy, Uherské Hradiště, Ústí nad Labem, Vsetín), nebo dokonce mimo obce jako izolované komplexy (např. Děčín, Kadaň nebo Tachov).

Dalším závažným problémem je úprava bydlení v těchto objektech prostřednictvím ubytovacích řádů, jejichž některá ustanovení většinou jsou v rozporu s právními předpisy. Převážně se opět jedná o porušování článku 10 Listiny základních práv a svobod, tedy o neoprávněné zasahování do soukromého a rodinného života ubytovaných. Jsou nuceni předkládat potvrzení o bezifekčnosti (např. Liberec), umožnit kontrolu stavu ubytovací jednotky pracovníku ubytovatele v kteroukoli dobu, vyžadovat souhlas správce k příjímání návštěv atd.

Příklady:

Ubytovací centrum Chomutov - bod 6) smlouvy o ubytování:
".... Ubytovatel si vyhrazuje právo kontrolovat stav bytu v kteroukoli dobu."

Slaný - ubytovací řád - bod 2
" .... Návštěvy na ubytovně nejsou povoleny"
" .... Každý ubytovaný je povinen dbát o pořádek v užívané místnosti a společných prostorech, šetřit jejich vybavení a kdykoliv umožnit kontrolu orgánům odpovědným za jejich stav..."

Chrastava - Statut zařízení (v současné době již došlo k zastavení jeho platnosti na náš podnět) - bod II. Umístění v zařízení- odstavec 4.:

" Do zařízení mohou být přijímány osoby , které předloží potvrzení o bezinfekčnosti, popř. se podrobí hygienické očistě, pokud toto bude zapotřebí."

bod III. Bydlení v zařízení - odstavec 5.:

" Obyvatelé zařízení dále v pronajatých prostorách nepřijímají návštěvy , výjimečně jen občas osoby blízké po předchozím ohlášení správci zařízení."

V poslední době dochází k systematickému vystěhovávání Romů do okrajových čtvrtí v souvislosti s odprodeji obecních bytů do vlastnictví soukromých osob. Jedná se převážně o byty v poměrně špatném stavu, obývané sociálně slabšími rodinami. Města se tak snaží zbavit problémů spojených s údržbou a rekonstrukcí těchto objektů. O tyto budovy je strany soukromých osob poměrně značný zájem, neboť jsou situovány v lukrativních oblastech určených k budoucímu komerčnímu využití. Na to doplácí nájemci, na které je v mnoha případech vyvíjen značný nátlak, aby se vystěhovali do nevyhovujících náhradních bytů umístěných na okrajích měst, popřípadě aby alespoň uzavřeli novou nájemní smlouvu na dobu určitou (zpravidla několika měsíců). Dokonce se vyskytly případy uzavírání "dohod" mezi městy a soukromými vlastníky, že pokud se novému majiteli nepodaří do určité doby původní nájemníky vystěhovat, může tuto nemovitost vrátit městu , přičemž obdrží zpět plnou kupní cenu (např. Mladá Boleslav). U vystěhovávaných osob, hlavně Romů, pak často v důsledku špatného dopravního spojení dochází ke ztrátě zaměstnání a zameškávání školní docházky u dětí.

II. Diskriminace Romů v systému trestní spravedlnosti

Z předběžných výsledků a šetření pilotního projektu občanského sdružení Tolerance a občanská společnost vyplývá, že za stejné trestné činy a za obdobných podmínek jako u neromů jsou Romové častěji stíháni vazebně než obvinění většinové populace. Rovněž, Romové dostávají vyšší tresty za stejné trestné činy a za obdobných podmínek jako neromové a jsou jim ukládány tresty v přísnějších věznicích. Projekt např. zjistil, že pro trestný čin útoku na veřejného činitele (§155/1 tr. zákona) byly Romům uloženy v průměru o 8,2 měsíců vyšší tresty, pro trestný čin vraždy (§219/1) o 12,9 měsíců vyšší tresty, pro trestný čin ublížení na zdraví (§222/1) o 27,4 měsíce delší tresty, pro trestný čin loupeže (§234/1) o 17,1 měsíce delší tresty atd. Následně je pochopitelné, že Romové se častěji stěžují a mají subjektivní pocit diskriminace v trestním řízení ze strany soudců, státních zástupců a policie.

Bod 7. Cizinci

K 1. 1. 2000 nabyl účinnosti zákon o pobytu cizinců č. 326/1999 Sb. Aplikační problémy, které doprovázely zákon od počátku jeho účinnosti, byly tak závažného charakteru z hlediska principů ochrany základních lidských práv a svobod, že již 18. února 2000 doporučila Rada vlády pro lidská práva vládě, aby uložila ministru vnitra předložit návrh novely. Mezi nejzávažnější problémy nového zákona patřila zvláště výrazně restriktivní a selektivní úprava povolení k pobytu za účelem sloučení rodiny, jež závažným způsobem porušovala práva dětí vyplývající z Úmluvy o právech dítěte. Kromě neúměrných zásahů do soukromého a rodinného života tato úprava také způsobila, že děti cizinců s povoleným trvalým pobytem na území ČR nemají nárok na udělení povolení k trvalému pobytu od narození, a tedy ani nárok na zdravotní pojištění, protože je lze pojistit pouze smluvně. Ministerstvo vnitra již předložilo novelu zákona o pobytu cizinců, která tento problém řeší.

Nelze ovšem přehlížet, že Úmluva o právech dítěte zavazuje své strany v mnohem širším rozsahu, pokud se týče práva dítěte na zdravotní péči. Podle čl. 24 Úmluvy státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, uznávají právo dítěte na dosažení nejvýše dosažitelné úrovně zdravotního stavu a na využívání léčebných a rehabilitačních zařízení. Úmluva jim v této souvislosti ukládá, aby činily potřebná opatření k zajištění nezbytné lékařské pomoci a zdravotní péče pro všechny děti s důrazem na rozvoj základní lékařské péče. V tomto ohledu tedy není dostačující ani navržená úprava. Většina cizinců žijících na území ČR totiž má přístup k povolení k trvalému pobytu až po osmi, resp. deseti letech pobytu na území ČR, a proto zde žijí na základě přechodného pobytu na tzv. dlouhodobá víza, která se udělují obvykle na rok a poté si je cizinci opakovaně vždy o rok prodlužují. Na jejich děti, ať již narozené v ČR, se také vztahuje již zmíněný smluvní režim, takže záleží na příslušné pojišťovně, zda je pojistí či ne, protože v této souvislosti vystupuje jako soukromoprávní subjekt. V těchto případech tedy nebudou tyto děti mít přístup ke zdravotnímu pojištění od narození, a uzavření pojistky bude také závislé na jejich zdravotním stavu. Takovou situaci nelze z hlediska Úmluvy považovat za vyhovující. Problém by bylo možno řešit například novelizací zákona o veřejném zdravotním pojištění tak, aby alespoň dětem narozeným na území ČR cizincům, pobývajícím zde přechodně na dlouhodobá víza, byl přiznán nárok na pojištění od narození.

Neúměrné zásahy do soukromého a rodinného života v ČR pobývajících cizinců měla také ustanovení , podle nichž byla výrazně omezena možnost podat žádost o povolení k pobytu z území ČR, do níž paradoxně nebyly zařazeny ani případy, kdy cizinec žádá pouze o změnu druhu či účelu legalizovaného pobytu, či ustanovení, podle nichž je možné pouze taxativně stanovenými způsoby kasuistického charakteru prokázat, že cizinec má prostředky k pobytu na území ČR. Stejnou neúměrností se vyznačovala i sankce za nedodržení lhůty k podání žádosti o prodloužení průkazu povolení k pobytu, spočívající ve zrušení povolení při nedodržení lhůty, následné povinnosti policie stanovit lhůtu k vycestování , v případě neuposlechnutí sankcionované správním vyhoštěním spojené s možností správního zajištění. Úprava ve skutečnosti vůbec neumožňuje brát ohled na přiměřenost důsledků těchto sankcí do cizincova soukromého a rodinného života. Cizinec totiž není oprávněn požádat o povolení k pobytu po lhůtě, pokud ji zmeškal vlastní vinou, a pravomoc policie prodloužit povolení po lhůtě z moci úřední upravena není.

V kontextu judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že tato úprava je jednoznačným porušením čl. 8 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách. Při zkoumání, zda došlo k zásahu do práva na soukromý a rodinný život se Soud nespokojí se zkoumáním, zda bylo rozhodnuto "" souladu se zákonem"" ale také to, zda zároveň sleduje legitimní cíl a zda je za účelem jeho splnění "nezbytné v demokratické společnosti"2. Obrat "nezbytné v demokratické společnosti" pak zahrnuje i existenci "naléhavé sociální potřeby" Smluvní státy mají určitý prostor k posouzení, zda existuje taková naléhavá sociální potřeba, ten je ale spjat s evropskou kontrolou, která pokrývá základní legislativu a aplikující rozhodnutí.3 Pokud se týče rozhodnutí o vyhoštění, konstatuje Soud, že smluvním státům přísluší zajišťovat veřejný pořádek, zejména při výkonu jejich práva kontrolovat vstup, pobyt a vyhošťování cizinců. Ovšem v míře dotýkající se práva chráněného čl. 8 odst. 1 musí být nezbytná v demokratické společnosti, tj. odůvodněná naléhavou sociální potřebou a zejména musí být přiměřená sledovanému legitimnímu účelu.4 Komise pro lidská práva také konstatovala, že vyhoštění osoby ze země, v níž má bydliště její blízká rodina, může vést ke stížnostem podle čl. 8 odst. 1.

Z toho co bylo řečeno jednoznačně vyplývá, že za přiměřené legitimnímu účelu a nezbytné v demokratické společnosti lze stěží považovat takový zásah vyplývající z pouhého zmeškání lhůty k provedení administrativního úkonu. Novelizace bohužel tento zásadní nedostatek cizineckého zákona zachovává.

Porušování základních lidských práv cizinců se přeneslo i do aplikační praxe příslušných orgánů. V první řadě lze zmínit naprosto nezákonnou praxi plošného vylučování odkladného účinku v rámci rozhodnutí o zastavení řízení o prodloužení povolení k pobytu dle § 55 správního řádu. Ačkoliv lze takto postupovat pouze tehdy, jedná-li se o naléhavý obecný zájem a jsou splněny další náležitosti dle správního řádu, orgány CP spatřovaly takový naléhavý obecný zájem již v pouhé skutečnosti, že cizinec nemůže pobývat na území bez víza (ačkoliv by právě odkladný účinek odvolání tento následek vyloučil) a činily tak i pokud se jednalo o občany států, s nimiž ČR uzavřela smlouvy o zrušení vízové povinnosti.

K výše popsaným problémům přispívá i neexistence písemných informací pro cizince ohledně náležitostí, jež je třeba předložit k žádostem u nejčastěji se vyskytujících podání podle účelů pobytu. Informace o rozsahu dokladů byly podávány pouze ústně, cizinci na ně byli nuceni čekat dlouhé hodiny v nedůstojných podmínkách, jednání pracovníků cizinecké policie naplňovalo znaky nedůstojného a ponižujícího zacházení. (Poradna pro občanství má vlastní zkušenosti z pražské a brněnské správy). Toto jednání bylo doprovázeno naprostou nevědomostí příslušných pracovníků ohledně kogentních ustanovení platných právních předpisů a jejich naprostým nezájmem o to, neporušují-li platné zákony. (Orgán správy cizinecké policie v Brně sdělil telefonicky pracovnici Poradny pro občanství, že ho správní řád nezajímá, protože on se řídí výhradně příkazy z Prahy.) Pracovníci úřadoven správy CP odmítaly přijmout podání, o nichž se domnívali, že jsou neúplná či podklady k rozhodnutí, o nichž se bez jakéhokoliv zákonného podkladu domnívali, že je cizinec není oprávněn předložit. Důsledky těchto svévolných postupů ještě násobí fakt, že jsou sdělovány pouze ústně, takže skutečný průběh událostí není zpravidla vůbec patrný z písemného rozhodnutí o přerušení řízení či z výzvy k doplnění dokladů.

Oficiální stránky ministerstva vnitra v sekci "odpovědi na časté dotazy" obsahovaly informaci o požadavku cizinecké policie ohledně dokladu o zajištění ubytování, který je v rozporu s platným občanským zákoníkem. Ministerstvo vnitra zde tvrdilo, že souhlas s ubytováním cizince musí dát majitel domu, souhlas nájemce bytu prý nestačí. Naopak platný občanský zákoník stanoví, že s nájemcem mohou v bytě bydlet jak společní nájemci bytu, tak i ti, kteří s ním žijí ve společné domácnosti. Totéž samozřejmě v ještě větší míře platí v případě, kdy je cizinec společným nájemcem bytu, např. v případě manželů. Postup uveřejněný na oficiálních stránkách MV je tedy porušováním práv nájemce vyplývajících z nájemního vztahu k bytu.

1 Framework of Integration policies, Specialist group on integration and Community Relations, Council of Europe, Strasbourg 1999
2 Rozsudek ve věci W. c/a Spojené království z roku 1987, A-121,§60
3 Rozsudek ve věci Niemetz z roku 1993, A 251-B, §69
4 Rozsudek ve věci Beldjoudi z roku 1992, A 234-A, §74